• Jak je neznáte

  Uveřejnění zákulisních fotografií bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsme se k projektu Jak je neznáme rozhodli spustit tento internetový speciál. Podívat se za záda fotografů, poodhalit prostor, který zůstává ve výsledku skryt – to se nám zdálo zajímavé. Kde se ve skutečnosti fotilo? Jak na náš štáb reagovali kolemjdoucí? A co vše je k vytvoření kvalitní fotografie zapotřebí? Posuďte sami.

   

  

  

  

  

  

  

  

  

  

   

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

   

• Rozhovor Rozhovor s fotografem

   

  S rozhovory to občas bývá složité. Vymýšlet otázky, rozepisovat jednoslovné odpovědi. V případě Jana Branče to ovšem bylo přesně naopak. Jediný problém byl najít v jeho přeplněném pracovním plánu volnou chvilku. Jakmile jsme se však sešli, měl záznamník plné obvody práce.  

  • Na úvod bych tě poprosil o krátké představení. Jak ses k fotografii dostal, kde pracuješ a jak dlouho se téhle profesi věnuješ.
    Dá se říci, že fotografie se mi líbí snad od narození. První přístroj jsem držel v rukou asi v patnácti, kdy jsem sebral tátovi rodinný foťáček. Byl to jednoduchý poloautomat Minolta Himatic, se kterým jsem fotil vše kolem sebe. Kamarády, přírodu, počasí – no prostě jsem chtěl být velký umělec. Jakmile jsem se dozvěděl, co je clona a čas, vyměnil jsem Minoltu za Praktiku. Co se však týká mé kariéry, zpětně mohu říci, že osudové a rozhodující bylo setkání s fotografem Vláďou Fymanem. Potkali jsme se na křtinách našich dvou kmotřenců kousek od Humpolce. Někdy v té době skončil sám jako asistent u Tona Stana a rozjížděl své studio uprostřed pražských letenských dvorků. Snad tak chtěla náhoda, že tenhle ůtulný ateliérek se pro mě stal nejdříve místem, kam jsem hrozně rád chodil na návštěvu, a za nějaký čas (když jsem skončil civilku) i «kanceláří», do které jsem jako totální fotografické ucho nastoupil coby asistent. Ze začátku přidrž, dones, dovez, po chvíli změř expozici, vyvolej film, udělej kontakty, připrav fotostůl, a nakonec (nebylo to jen tak hned :o)): vyfoť tohle. Vláďa je perfekcionista s vynikajícím okem a smyslem pro eleganci obrazu a svým příkladem mě dovedl o pořádný kus fotografické cesty dál. Další fáze mé kariéry nastala, když jsem se rozhodl osamostatnit a zkusit si, zda dokážu fungovat na volné noze. A jelikož start před deseti lety vyšel a zatím žiju, asi se to podařilo. Důležité pro mne bylo i setkání s Miro Švolíkem. Tak jako Vláďa byl vynikající vzor v komerční, potrétní a módní fotografii, tak Miro byl skvělým příkladem ve fotografii volné (umělecké). Měl jsem při přátelských setkáních a cestách možnost vidět jeho práci i její výsledky. I díky němu jsem se později rozhodl ke studiu na Institutu tvůrčí fotografie (Slezská Univerzita v Opavě), kde se v současnosti peru s magisterským studiem.  
  • Fotíš raději v interiéru nebo v exteriéru? V čem je co lepší?  
    Určitě raději v interiéru. Mám takový jeden soubor – něco na pomezí aktu a portrétu – kde využívám prostředí, ve kterém fotografovaní žijí. Ideální je, když se v bytě dá pracovat i s přirozeným denním světlem. Pokud je ho málo, tak se snažím tenhle soubor svítit tak, aby to jako denní světlo vypadalo. Jinak mám i pro portrét raději co nejjednodušší prostředí, aby moc nepoutalo pozornost, ale aby tam něco bylo.
  • Dočetl jsem se, že jsi vytvořil několik cyklů fotografií nazvaných Art Deco Fashion. O co šlo?    
    To byly takové triviální barevné, hodně zneostřené módní akty. Měl jsem období, kdy jsem měl hodně rád neostrost. Psal jsem o použití neostrosti i diplomku.
  • Vystavuješ fotografie? Nebo na to není čas?  
    Jeden čas jsem se svých výstav nasytil. Je s tím spousta práce. A pak to taky musí stát za to. Ale mám v plánu jednu velkou vernisáž. Měl jsem takový projekt «Návštěvníci», jehož se zúčastnilo kolem stovky lidí, kteří jsou na výsledných jedenácti panelech složených z více fotografií. Byla to vlastně akce pro známé a známé známých, jejímž vyvrcholením mělo být setkání všech zůčastněných na vernisáži. Trochu mě demotivovalo, že moje babička – jedna z hlavních zůčastněných – už na pozemskou vernisáž přijít nemůže…  
  • K samotnému focení. Jak bys ho zhodnotil? Osobně jsem měl trošku strach, jak se podaří vypořádat se s ostatními lezci v areálu, ale nakonec to nebyl problém, že?  
    Práce jako vždycky, ale holky byly fajn. Nenafučený sympaťačky. :o)  
  • Vzpomínám si na docela vtipný okamžik, kdy jsi Nikolu a Šárku prosil, ať se tolik nesmějí. Zažíváš tohle často? Nebo jsou obvyklé spíše věty typu «Ještě úsměv, prosím.»?  
    Jelikož fotím portréty v manažerské sféře, je pravda, že mám vždycky strach, abych nenarazil na někoho, kdo se nedokáže usmát. Ale naštěstí jsem měl doposud kliku. Spíš potkávám lidi, kteří s úsměvem nemají nejmenší problém, stejně jako tyhle holky boulařky. :o) Je to dáno i tím, že většina fotografovaných osob jsou profesionálové, kteří vědí, že je potřeba, aby na fotce působili dobře, takže i když jim do úsměvu třeba ten den není, přemůžou se a dostanou ho tam. Horší je, když je někdo do focení navlečený, aniž má sám chuť anebo potřebu dobrého portrétu. To je pak horor…  
  • A co ty a sport? Akrobatické lyžování? Jízda v boulích? Nic pro tebe?  
    Naopak! Na hory jezdím od malička. Prý jsem nejlíp spal, když jsem byl zavátý v kočárku sněhem. Naši mě nechávali na kopci u vleku a občas mě jen zkontrolovali. A když jsem brečel, tak mě prý vždycky někdo pohoupal. To by teď už asi neprošlo, abych našeho malého Johánka takhle někam píchnul. :o) Už z toho je patrné, že jak to šlo, rodiče mě postavili na lyže. Mohly mi být tak dva tři roky a z vyprávění vím, že jsem začínal na prkýnkách, na které táta vystříkal sprejem podle šablony znak Fischer (doufám, že ho nebude ta firma žalovat :o)). Zbytek výbavy tvořily malé kozačky přidělané v takovém koženém superbezpečném vázání. Dnes něco nepředstavitelného, ale v roce 1977 byl tenhle «komplet» dost populární. Když si táta s mámou koupili pořádné lyže, byla to vlastně malá slavnost. Já ovšem věrný nezůstal, a když se objevily snowboardy, propadl jsem jim a brousil sjezdovky snad každý víkend. Jenže ani tím to neskončilo. Na lyže jsem zanevřel do doby, než jsem ve Francii zlomil prkno a na pár zbývajících dnů si půjčil carvingy. Láska na první pohled. Bohužel to znamená, že dnes tahám na hory oboje a vybírám si podle sněhu. A aby toho nebylo málo, tak s kamarády pořádáme pánskou akci PAJIHOR, kde se po horách přemisťujeme na běžkách, takže kompletní lyžařský šílenec, co tahá na víkend celý sklep. Mladšímu synkovi budou navíc brzy dva roky, takže počítám, že začneme vozit ještě jeho lyže a kbelík trpělivosti. :o)  

   

  Jan Branč

  Vzhledem k tomu, že vše podstatné již bylo prozrazeno v rozhovoru, připomínáme pouze to nejdůležitější. K fotografii se Jan Branč poprvé dostal v patnácti letech, Minoltu za Praktiku vyměnil ihned poté, co pochopil rozdíl mezi časem a clonou. Za rozhodující ve své kariéře označuje setkání s fotografy Vláďou Fymanem a Miro Švolíkem, kteří nejvíce ovlivnili jeho tvorbu. Přes deset let působí jako fotograf na volné noze, v současnosti dokončuje magisterské studijum na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a jeho rada začínajícím fotografům zní: „Nebojte si říct!" (Ať už o to, když někoho toužíte fotit, nebo pak při focení samotném. Pohyb, změna výrazu – to je základ dobré fotografie!)

   

  WEB: http://janbranc.mosaicglobe.com/

   

Jak je neznáme

• RWE - energie českého lyžování
• SKImagazín - www.skimagazin.cz