• Jak je neznáte

  Uveřejnění zákulisních fotografií bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsme se k projektu Jak je neznáme rozhodli spustit tento internetový speciál. Podívat se za záda fotografů, poodhalit prostor, který zůstává ve výsledku skryt – to se nám zdálo zajímavé. Kde se ve skutečnosti fotilo? Jak na náš štáb reagovali kolemjdoucí? A co vše je k vytvoření kvalitní fotografie zapotřebí? Posuďte sami.

   

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

   

  

  

  

  

  

  

  

  

   

• Rozhovor Rozhovor s fotografem

   

  Rozmanitost, rozdílnost, pestrost. To byly hlavní důvody, proč jsme se při přípravě projektu Jak je neznáme rozhodli, že každou sérii svěříme jinému fotografovi. Jak záměr celému projektu prospěl, necháme na posouzení jiných, ovšem z pohledů autorů a realizátorů můžeme konstatovat, že práce s pěticí profesionálů přesně splnila naše očekávání. Názorně jsme poznali, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž, a že k cíli (v našem případě perfektní fotografii) vede mnoho cest. Každý z fotografů přistoupil k práci odlišně, každý měl jiné návyky, pro každého bylo důležité něco jiného. Stejné podmínky, jiný přístup, podobný výsledek, to platilo i v případě Zdeňka Komperta, který byl prý před fotografováním mírně nervózní, neboť neměl možnost si vše nachystat dle svých představ. Při práci z něj ovšem tryskala energie, kterou rozdával na všechny strany, a po focení byl připravený k rozhovoru, jako kdyby dával interview každý den.

   

  • Opravdu i po tolika letech praxe ještě pociťuje před některými zakázkami nervozitu?
    Tak v podstatě ano. Především když nemám možnost se na práci připravit, jak jsem zvyklý. Například v tomto konkrétním případě jsme celou dobu počítali s tím, že budeme fotografovat v prostorách, kde jsem už několikrát před tím pracoval, ale na poslední chvíli se místo změnilo a já již neměl možnost si je prohlédnout. To se pak úplně dobře necítím.
  • Nevěděl jsem, že fotografové se na každou jednotlivou zakázku speciálně připravují.
    Na každou je trochu silný výraz, ale snažím se vědět co nejvíce. Možná že to nedělají všichni, ale já ano. Přemýšlím o tom, zjišťuji dostupné informace, chci poznat lidi a místa, kde budu fotit, prohlížím si již existující fotografie. Podle mě je to důležité, a dokonce mám i jednu velmi negativní zkušenost, kdy jsem si dopředu nenastudoval fotografie člověka, kterého jsem měl fotit, a pak jsem vyžadoval něco, co on díky fyzickým indispozicím nemohl ideálně splnit. Co se týká prostoru, rád se vracím do míst, kde jsem již fotil nebo která znám, a to především proto, že je to o trochu snazší. Vím, do čeho jdu, znám úroveň dostupného světla. Mohu si s sebou vzít polovinu věcí, než když mířím do neznáma.
  • Vy si pamatujete, jakou expozici vyžaduje ten který prostor?
    Přesně samozřejmě ne, ale často stačí jen vědět, zda je místnost velká nebo malá, kde jsou okna a jaká, kolik pouštějí světla, zda a kdy tam svítí slunce. To stačí k rozhodnutí, zda fotoaparát udržíte v ruce nebo budete potřebovat stativ, záblesky, světla, atp.
  • Fotografování nakonec proběhlo v překrásných prostorách Mramorového sálu pražské Lucerny. Jsou takovéto prostory pro fotografa inspirující?
    Určitě ano. Jak jsem již říkal, před focením jsem přesně nevěděl, jaké záběry vzniknou, ale když jsem viděl Aničku a ten sál, bylo jasné, že to nebude problém. Například neostré lustry v pozadí mi umožnily vytvářet jakýsi tajemný třpyt, zaostřením na ně zase vynikla jejich krása. Dokonce jsem díky té atmosféře místy sklouzával až k modelingové fotografii, a tím trochu utíkal od tématu.
  • Vím o vás, že na rozdíl od kolegů, kteří fotili předchozí série, nejste studovaný fotograf, ale ekonom. To je docela odlišná profese. Proč ta změna?
    Alespoň něco mám se Salgadem (Sebastiano Salgado – světoznámý brazilský fotograf) společného.:-)On je totiž také původním povoláním ekonom. Bohužel žádný originální příběh nebo historku nemám. Jako ve většině případů mě fotka bavila a příležitostným prodejem obrázků jsem se jen snažil zdůvodnit investice do vybavení. První slušnou příležitost jsem dostal jako fotoreportér Ústeckého deníku, později jsem nastoupil na pozici fotoreportéra Koktejlu, kde jsem nejdříve dělal řekněme cestovatelskou fotografii, poté vše od portrétu po reklamu. Konečně až pořízení vlastního studia mi umožnilo vstup do podnikatelských vod. Dá se tedy říct, že zábava se prostě jen postupem času změnila v práci, která mně slouží k tomu, abych si vydělal na život. Naštěstí ji stále dělám rád.
  • To mi nedovolí nepoložit následující otázku. Jak jako bývalý redakční fotograf znalý zákulisí deníků a časopisů hodnotíte obrazovou stránku dnešních titulů?
    Předpokládám, že mojí odpověď znáte a nezklamu vás. Problém je, že většina vydavatelství na fotografii nesmyslně šetří, což je na výsledku samozřejmě markantně vidět. Jsou výjimky, většinou velké vydavatelské domy si důležitost obrazového materiálu uvědomují, ale v ostatních případech je to problém. A i jeden z důvodů, proč již v časopise nastálo nepracuji.
  • Co fotí fotograf soukromník nejčastěji? Zřejmě to nebude vždy umění, že?
    Rozhodně ne. Je to individuální a každý z nás to má nastaveno trochu jinak. Někdo dělá třeba dvě velké zakázky měsíčně, někdo deset menších. Já patřím spíše do té druhé kategorie a musím přiznat, že mnohdy dělám i věci vysloveně stupidní.JMimo ateliér běžně fotím například předávání ocenění nejlepším zaměstnancům, výroční ples firmy Hulvát a Holomek, sympózia těch či oněch atp. Ale není to jen proto, že mě něco musí živit, ale je to také dobrá příležitost jak držet fotoaparát stále v ruce, což je velmi důležité. Navíc v tom snad nejsem nejhorší. J.Myslím, že i tohle je nutné umět, že i tohle je tvůrčí činnost. Je potřeba vědět, jak má snímek vypadat ještě dříve, než ho uděláte. Mlátit kolem sebe foťákem a držet při tom spoušť umí každý, jenže když třeba na pódiu podává jeden druhému ruku, tak je potřeba, aby se i na fotografii podávali ruce a ne aby byly dlaně třeba patnáct čísel od sebe. Vlastně, abych pravdu řekl, mě by i mrzelo, kdybych tyhle zakázky přestal dělat. Je to zkrátka dobrý trénink a ještě si něco vydělám. Nepovažuji se za umělce, spíše za klasického fotografa.
  • Fotí fotograf-soukromník i takové ty úplně běžné věci, jako výrobky do letáků pro potravinové řetězce?
    Příležitostně ano, ale většinou to pro velké řetězce fotí agentury, které jim rovnou nabízejí celý balík služeb včetně distribuce letáků. Já spíše pracuji pro výrobce, dovozce nebo se ke mně občas něco dostane přes grafické agentury, se kterými spolupracuji a ještě si nekoupily «digiťák». V ateliéru nejčastěji fotím portréty, produkty a také, jak někdo říká, technickou fotografii, i když já tomu termínu moc nerozumím. :-) Někdy to není úplně jednoduché. Například nedávno jsem fotil lasagne na obal instantní verze tohoto pokrmu. A jelikož nemám v ateliéru kompletně vybavenou kuchyň, nechal jsem si připravit ideální porci v nedaleké restauraci. V ateliéru jsem jen dotvořil aranžmá a vyfotil. Reakce? Ta fotka je dobrá, jenže vzhledem k obsahu příliš atraktivní. Prosíme předělat! Podruhé jsem tedy ubral plyn a… Dáme si to ještě jednou, pane fotografe, a tentokrát z toho, co je uvnitř! Úplně se mi zatmělo před očima. :-) Nelehký úkol!
  • Již několik let i vyučujete na Institutu digitální fotografie. Jak jste se dostal k tomu? A jak moc je to zábavné?
    Kamarádi mi vždycky říkali, že o fotografování umím dobře mluvit. Že i složité věci dokážu vysvětlit, že bych to mohl třeba učit. Možná to mysleli v žertu, nevím, každopádně když jsem jednou uviděl na stránkách IDIFu inzerát nabízející práci fotografa lektora, zareagoval jsem na něj a od té doby učím. Zda mě to baví? Jak kdy. Někdy víc, někdy míň. Když jsou v kurzu lidé, kteří se o fotografování opravdu chtějí něco dozvědět, tak ano, v opačném případě, když účastníci čekají, že je to prostě naučím i proti jejich vůli, je to horší…
  • Vystavujete?
    Sám ne. Ale máme v Ústí takový klub – Ústecký fotoklub si říkáme a v rámci něj pár výstav do roka mívám. Ovšem nic velkého a většinou jen fotografie, které fotím pro zábavu, ve volném čase. Nalezené motivy, krajinářské fotky, sem tam nějaký «oduševnělý » portrét. Třeba mi členové UFO, to je naše zkratka, vyčítají, že fotím málo zimu, hory, sníh. Tak jsem si konečně letos koupil běžky, abych byl těmto motivům blíž, ale než jsem se na hory vydal, všechno roztálo… :-)

   

  Zdeněk Kompert

  Jako jediný z pětice zúčastněných fotografů tuto profesi nestudoval. Dokončil sociálně ekonomickou fakultu - UJEP v Ústí nad Labem a fotografii se v počátcích své profesní dráhy věnoval jen okrajově a pro zábavu. Ve snaze zdůvodnit investice do vybavení však zanedlouho nastoupil na pozici fotoreportéra Ústeckého deníku a později byl zaměstnán ve vydavatelském domě Czech Press (Magazín Koktejl, Fénix, Kleopatra, Popexpres a další). Dnes jako volný reklamní fotograf pracuje pro řadu firemních zákazníků z celé republiky, v roce 1999 založil v Ústí nad Labem ateliér výtvarné a reklamní fotografie a již mnoho let je také lektorem Institutu digitální fotografie v Praze. Rada fotografům amatérům? „Nehrajte si na umělce. Vyfotit odpadkový koš se západem slunce nebo kejklíře na Staroměstském náměstí napadne skoro každého, ale k čemu takový obrázek je? Řekl bych, že nespočet zbytečných záběrů zabírá bez valného ohlasu cenné místo v rodinných albech mnoha domácností. “

  http://www.fotomator.cz/

   

   

Jak je neznáme

• RWE - energie českého lyžování
• SKImagazín - www.skimagazin.cz